Kniha byla přidána do košíku!

Islamismus, nebo politický islám?

Studie k objasnění terminologie

Ve sdělovacích prostředcích se často setkáváme se slovy islám a islamismus. Islám je většinou chápán jako náboženství, které je ve své podstatě mírumilovné, zatímco na druhém konci spektra stojí islamismus jako “extrémistická” ideologie zneužívající islám k politickým cílům. V souladu s tím je islamista vnímán jako extrémista, zatímco za muslima je považován mírný člověk věřící v islám. Toto rozdělení má určitou logiku, neboť ne každý muslim prosazuje nábožensky motivované politické cíle či provádí násilný džihád. Ovšem současně je to rozdělení zavádějící, neboť jednání tzv. islamistů je založené na islámské doktríně stejně jako jednání ostatních muslimů. Takzvané islamisty tedy můžeme nazývat muslimy stejně jako umírněné věřící.
 
Je to dáno především nábožensko-politickým charakterem islámské doktríny, jejíž součástí je mimo jiné šíření islámu násilnou formou. Díky této dualistické etice islámu, kdy si jednotlivé principy navzájem protiřečí, ale přitom jsou stejně pravdivé, můžeme islamismus považovat za přirozenou součást islámu a islamisty za muslimy. Vzhledem k současné složité politicko-sociální situaci je sice možné diskutovat o vlivu mnoha neislámských prvků na formování islámské politiky, chceme-li však popsat její esenciální podstatu, nezbývá než soustředit se na islámskou doktrínu, ze které tato politika v první řadě vychází.
 
Tento pohled bychom měli mít na zřeteli především dnes, kdy je vliv politických aspektů islámské doktríny na světové dění obecně přehlížen. Při snaze pochopit aktuální události související s islámem není možné ignorovat fakt, že pro bojovníky džihádu jsou politické aspekty islámské doktríny primárním vzorem pro jejich jednání. Nazývat jejich postupy islamismem či něčím neislámským je výrazně zavádějící.
 
Islám
 
Pro pochopení islamismu je podstatné znát základní aspekty doktríny islámu, který je širokou veřejností chápán výhradně jako náboženství. To je možné definovat například podle religionisty Ivana Štampacha jako reálný, životní, osobní vztah člověka k transcendentní zkušenosti [1]. V případě islámu se jedná o podřízení se jedinému bohu Alláhovi a následování příkladu jeho posla, proroka Mohameda.
 
V islámu je Mohamed posledním prorokem (tzv. pečetí proroků), který předal lidstvu jediné správné náboženství jako univerzální kosmický řád [2] a má být dokonalým příkladem pro jeho následovníky [3] – muslimy. Muslimem je člověk, který uznává jediného boha Alláha a Mohameda jako jeho posla. Tento člověk by měl v ideálním případě akceptovat všechny atributy Alláha, které jsou uvedeny v koránu nebo jakkoliv zmíněny skrze proroka Mohameda (v síře nebo hadísech, tzv. sunna). Jiní proroci (např. Adam, Abrahám, Ježíš atd.) jsou v islámu považováni za Mohamedovy předchůdce šířící stejnou víru, ovšem lidé knihy (např. křesťané, židé) se od této víry odchýlili.
 
To je důvod, proč jsou život a činy Mohameda (síra a hadísy) pro islám zásadní a jsou podrobně popsány v tzv. sunně [4]. Síra a hadísy jsou stěžejními díly islámu. Všechny verše koránu (súry) mají vztah k sunně a na jejím základě je možné pochopit jejich význam. Tato trilogie islámu (hadísy, síra a korán) je základní islámskou doktrínou. Její charakter symbolicky vyjadřuje rozporuplná osobnost proroka Mohameda, který si ve svém životě prošel rolí kazatele, politika a vojevůdce. Proto také islámská doktrína obsahuje jak politické, tak náboženské prvky. Tyto rozdílné přístupy jsou základem dualismu islámu. Uveďme si pár příkladů charakterizujících jeho dualistickou podstatu:
 
  • Ke káfirům (islámské označení pro nevěřící) je možné se chovat přátelsky. Je ale také dovoleno chovat se k nim násilně či je zotročovat. Muslim by si podle koránu neměl brát káfiry za přátele.
  • Ženy z velké míry nejsou rovny mužům. Celkem 89,4 % z 391 Buchárího hadísů věnujících se ženám jim přisuzuje nižší status než mužům, 10 % status rovnoprávný a 0,6 % status vyšší.
  • Více jak 51 % trilogie se nevěnuje náboženství jako osobnímu vztahu člověka (věřícího) k transcendentní zkušenosti. Těchto 51 % trilogie se vztahuje především k tomu, jak mají muslimové jednat s káfiry, a proto je možné ji označit jako politický islám. Zbylá část textu je pak náboženským islámem.
 
Z trilogie islámu je odvozen „božský“ řád šaría. Jedná se o soubor pravidel, kterými by se lidstvo mělo řídit. Upravuje život všech občanů (muslimů i káfirů) i celkovou politiku státu. Z tohoto pohledu je možné islám charakterizovat jako politický systém, založený na svatých knihách islámu.
 
V rámci takového systému přirozeně existují skupiny neagilních věřících a skupiny aktivně prosazující politický islám. Politický islám je velmi flexibilní a může nabývat různých podob. Pokud to okolní podmínky vyžadují, je pro muslima například možné dodržovat káfirské zákony v souladu se šaríou. Ovšem tento stav není stavem ideálním, neboť ideálem jsou pravidla islámská. 
 
Z trilogie vyplývá, že islámská pravidla je nutné šířit, ať již mírně či násilně a tento boj by měl pokračovat do té doby, než se lidstvo pravidlům podřídí. Boj za ochranu a šíření islámu se nazývá džihád a historicky měl největší vliv na jeho rozmach.
 
Džihád - základ expanze islámu
 
Za svého života Mohamed podrobil islámu všechny kmeny arabského poloostrova a založil tak první islámský stát řídící se pravidly šaría (tzn. trilogií). Dnes se na tomto území rozkládá Saúdská Arábie, stále fungující na stejném principu. Můžeme ji tedy považovat za “pokračovatele původního islámského státu”.
 
Samotné rozšíření islámu však nebylo způsobeno výjimečností této víry, ale uplatňováním politiky a džihádu. Úsilí šířit islám může nabývat mnoha podob, od přesvědčování, džihádu “financemi” (např. úplatky) až po psychologický boj, zastrašování, násilí či krádež [5]. Mohamed začal praktikovat džihád se svojí skupinou po imigraci z Mekky do Medíny. Po vyhnání z Mekky do Medíny získal díky politickým praktikám a džihádu během deseti let 100 000 následovníků, zatímco v Mekce, kde Mohamed předával islám formou náboženského kázání, získal přibližně jen 150 následovníků (Obrázek 1). Je zřejmé, že politické praktiky a džihád byly při konverzi Arabů k islámu mnohem účinnější než náboženství [6].
 
Obrázek 1. Vliv politických praktik a džihádu na růst islámu za života Mohameda. [7]
 
Po návratu do Mekky Mohamed prohlásil džihád za povinnost každého muslima. Tedy celého společenství muslimů (tzv. umma). Význam džihádu nám přibližuje několik příkladů ze sunny a koránu [8, 9].
 
1) Mohamed považoval muslimy praktikující džihád za významnější než ostatní muslimy:
“Věřící, kteří zůstávají doma v bezpečí, kromě těch, kteří jsou nemohoucí, nejsou rovni těm, kteří usilovně bojují celým svým majetkem a svými životy za Alláha (džihád).” (Korán 4:95)
2) Mohamed za svého života vyjádřil přání, aby byl džihád praktikován tak dlouho, dokud se lidstvo nepodřídí pravidlům islámu:
„Bylo mi přikázáno vést válku proti lidstvu, dokud všichni nepřijmou za své, že není boha nežli Alláha, neuvěří, že jsem jeho prorokem a nepřijmou všechna zjevení, která jsou skrze mě vyslovena. Když to všechno učiní, ochráním jejich životy a majetek, pokud to islámské právo nestanoví jinak. V tom případě jejich osud leží v rukou Alláha.“ (Sahíh Muslim, kniha 1, hadís 31)
„Nastane doba, kdy lidé povedou svatou válku a budou tázáni: Je mezi vámi někdo, kdo byl přímo ve společnosti Mohameda?‘ Oni odpoví: ‚Ano.‘ A pak dosáhnou vítězství. Znovu povedou svatou válku a budou tázáni: ‚Je mezi vámi někdo, kdo byl ve společnosti Mohamedových společníků?‘ Oni odpoví: ‚Ano.‘ A pak dosáhnou vítězství.“  (Sahíh Al Buchárí, svazek 1, kniha 152, hadís 146)
3) Pro muslimy praktikující džihád je také velmi důležité, že mají nárok na válečnou kořist a v případě úmrtí mají zajištěno místo v ráji. Podporovatelé džihádu mají slíbený stejný užitek jako džihádisté:
„Alláh slibuje džihádistovi s čistými úmysly místo v ráji nebo návrat do svého domova s válečnou kořistí a zaručuje mu svou odměnu po smrti.“ (Sahíh Al Buchárí, svazek 4, kniha 53, hadís 352)
„Každý, kdo vyzbrojí džihádistu, je odměněn stejně, jako je odměněn válečník. Každý, kdo poskytne náležitou péči rodinným příslušníkům svatého bojovníka, bude odměněn stejně, jako je odměněn válečník.” (Sahíh Al Buchárí, svazek 4, kniha 52, hadís 96)
4) Džihád je sice chápán často jako povinnost každého muslima, ovšem to platí pouze v případě, je-li to nutné,současně je džihád trvalým bojem. Sám Mohamed prohlásil, když si muslimové mysleli, že dny válek jsou u konce, že vždy bude existovat skupina odhodlaná k boji:
Po všech těchto vítězstvích začali někteří muslimové říkat, že dny války jsou u konce a dokonce začali prodávat výzbroj. Mohamed to však zakázal a řekl: „Z řad mého lidu nezmizí družina odhodlaná k boji za pravdu, dokud se neobjeví antikrist.“ [10]
Džihádem Mohamed položil základ pro budoucí expanzi sjednocených islamizovaných arabských kmenů.Expanze islámu však není zaručena jen džihádem. V případě odchodu od islámu hrozí odpadlíkovi smrt a svůj vliv má také rodinná politika - podle islámské doktríny může být muslimka provdána pouze za muslima a muslim si může vzít jen muslimku (v případně “dočasného sňatku” křesťanku či židovku). [11]
 
Expanze islámu
 
Po smrti proroka Mohameda roku 632, byla nastolena vláda chalífů, kteří byli politickými i náboženskými vůdci. Nastala doba islamizace již podrobených kmenů na arabském poloostrově a současně i obrovská expanze islámu mimo Arábii. Chalífové pokračovali v příkladu Mohameda a podrobovali si další a další území.
 
Expanzi usnadnilo také oslabení rozsáhlé Východořímské a Perské říše vzájemnými válkami. Východořímská říše byla navíc ovlivněna i konflikty s germánskými a slovanskými kmeny. Zažívala také vnitřní spory včetně sporů křesťanské církve s minofyzity a dalšími věřícími především ve východních provinciích. Tyto podmínky výrazně napomohly sjednoceným arabským kmenům chalifátu k dobytí těchto území.
 
Před samotnou invazí muslimů mělo káfirské obyvatelstvo sousedních zemí chalífátu na výběr mezi konverzí na islám či válkou. Pokud nekonvertovalo k islámu, došlo k válce. Mnoho poražených mužů bylo zabito, zbylé obyvatelstvo, které nekonvertovalo na islám, bylo vzato do otroctví či na ně byl uvalen status dhimmí. Jednalo se především o křesťany a židy, kteří na základě smlouvy mohli v rámci pravidel šaría nadále vyznávat svou víru [12, 13].
 
Život jako dhimmí nebyl pro káfiry jednoduchý, a proto časem konvertovali k islámu, díky čemuž se stali plnoprávnými občany. Útisk dhimmí pokračoval i v novověku a pokračuje až do dnešních dnů. Nejvíce je to patrné v Islámském státě (ISIS), kde jsou např. káfirské ženy sexuálními otrokyněmi tak jako za časů Mohameda (např. Sahíh al Buchárí, svaz. 3, kniha 46, hadís 717). [14]
 
Přibližně sto let po smrti Mohameda se chalífát rozšířil do severní Afriky, Španělska a do střední Asie, dosáhl hranic Číny a Indie (Obrázek 2). Na západě bylo zastavení postupu muslimů u Poiters roku 732 symbolickým mezníkem této expanze.
 
Obrázek 2. Chalífát 622-750. Zdroj: islam.wikia.com. [15]
 
Další zásadní rozšíření islámu přinesly turkické kmeny, které na západě po roce 1071 ovládly většinu Malé Asie a na východě pak posunuly vliv islámu hluboko do střední Asie a do Indie. Od 14. století Evropa soustavně čelila expanzi Osmanské říše. Velkým mezníkem byla porážka Turků u Vídně roku 1683. Islamizace postupovala i do jiných končin, jako například do Indonésie či Sahelu. V současnosti muslimský svět tvoří přibližně 40 států (Obrázek 3).
 
Obrázek 3. Současné státy muslimského světa. Zdroj: commons.wikimedia.org. [16]
 
 
 
Útlum džihádu
 
Islámské země zejména na počátku islamizace procházely velkým kulturním i hospodářským rozvojem díky vyspělým káfirským kulturám Egypta, Byzance či Asie. Dodnes je například velká řada  objevů pocházejících z podmaněných států připisována islámským zemím. Toto rané období je často označováno za zlatý věk islámu. Ovšem s postupující islamizací dobytých států, která trvala několik staletí, se zlatý věk vytratil a docházelo k postupnému úpadku těchto oblastí. Až na výjimky (Španělsko, Kypr) se podrobená káfirská území stala trvale islámskými či s většinovým muslimským obyvatelstvem (Obrázek 3).
 
Postupem času se princip fungování islámského a neislámského světa od sebe stále více odlišoval. Zatímco v islámských státech zůstávala základem fungování společnosti i státu islámská doktrína, v káfirských státech byl zřejmý opačný trend. Postupně zde docházelo k oddělování náboženství a politiky a tyto státy se navíc staly mnohem rozvinutějšími než státy islámské. V 19. století se velká část původních muslimských států stává koloniemi káfirských evropských států. Států, v nichž islám nikdy nezapustil své kořeny trvale a naopak byl vždy z těchto území vytlačen zpět.
 
Tento stav měl velmi daleko od ideálů proroka Mohameda a cílů, které stanovil v džihádu. Je tedy logické, že hlavně ve státech islámského světa roste touha tuto situaci zvrátit a pokračovat v islamizaci - šíření jediného správného “božího řádu”. Dalším cílem je také dosáhnout obrody islámu na území islámských států, které byly kolonizovány káfirskými státy. Ovšem jejich politická i ekonomická síla k tomu nedostačuje. Tuto dobu je však možné považovat za určitý milník, neboť díky koloniím jsou západní evropské státy mnohem více konfrontovány s islámem. Dochází k pozvolnému ovlivňování těchto kultur.
 
Moderní džihád
 
Dvacáté století je ve znamení velkých změn jak v “islámském”, tak i “západním” světě. Již na počátku století dochází k první světové válce a rozpadu islámské Osmanské říše, která měla od 16. století islámský charakter chalífátu - “božího státu”. V roce 1924 je tento chalífát zrušen, což symbolicky ukazuje na úpadek islámských států a islámské politiky. Turecko, tradiční “islámský stát”, se vydává na cestu od "chalífátu" k demokracii. Evropa v tomto období prochází velkým ekonomickým rozvojem. Ovšem ve dvacátých letech je na Blízkém východě objevena ropa a některé tradiční chudé islámské státy postupně bohatnou a získávají velký mezinárodní politický vliv. Současně v roce 1922 Egypt přestává být britskou kolonií. Vznikají zde velmi dobré podmínky pro opětovný nárůst džihádu a šíření islámu. Postupně v rámci islámu sílí skupiny věřících, které se snaží o návrat k tradičním islámským pravidlům podle vzoru proroka Mohameda. O návrat do raných dob islámu, kdy islám zažíval dramatický vzestup, a to zejména díky uplatňování politiky džihádu.
 
Krátce po zániku posledního chalífátu vzniká v roce 1928 Muslimské bratrstvo (al-Ichwán al-Muslimún) v Egyptě, první dekolonizované africké zemi. Muslimské bratrstvo hlásá návrat k tradičním výkladům koránu jako základu zdravé islámské společnosti. Odmítá modernizaci, sekularizaci či západní vlivy. Jeho konečným cílem je společný stát muslimů a obnovení chalífátu ve formě přizpůsobené současným podmínkám. Toto uskupení získává velkou politickou moc. Se svojí vzrůstající silou se uchyluje i k ozbrojeným útokům, podobně jako to dělal prorok Mohamed. Je současně podporováno bohatou Saúdskou Arábií. Díky velké finanční podpoře mohlo v Egyptě otevřít mnoho škol a zdravotních středisek. Ovlivňuje podniky, banky, vede odborové organizace a dokonce bylo i členem parlamentu. Pokusilo se i např. o převrat v Sýrii a má silnou pozici v Jordánsku.
 
Po druhé světové válce dochází vlivem migrace obyvatel z muslimských států do demokratické Evropy k reálnému ukotvení islámu v západní Evropě. Šedesátá léta jsou v západních společnostech ve znamení politického a celospolečenského uvolnění a také ukončení procesu dekolonizace Afriky evropskými státy. Z Muslimského bratrstva vzniká hnutí Hamás a také z něj vychází hnutí Al - Kaida [17, 18]. Islámská organizace či hnutí získávají postupně větší vliv v Evropě. V průběhu 20. století jejich síla postupně roste. Ve 21. století vzniká organizace ISIS (Islamic State of Iraq and al-Sham), která na dobytých územích Sýrie, Iráku a Libanonu vyhlásila Islámský stát. ISIS zrušil hranice současných národních států a prohlásil se za obnovitele ztraceného islámského impéria. Je rozhodnutý pokračovat ve válce, která je zde již po staletí [19]. Je dobré si také uvědomit, že moderní džihád by těžko existoval v takovém rozsahu, v jakém je dnes, nebýt finanční podpory Saúdské Arábie a dalších států v Perském zálivu. Liberální poslanec kuvajtského parlamentu Nabíl al-Fádil řekl: “V Sýrii nevybuchne jediná bomba, jejíž některou součást by nefinancoval Kuvajt.” [20]
 
Vzhledem k tomu, že umma nemá v současnosti jednotného vůdce, mají tyto organizace či hnutí různé představitele a rozdílný charakter politiky. Skupiny využívají i nové technologie, moderní přístupy k ovlivňování společnosti, nacionalismu atp. Ovšem jejich společné pojítko je stejné - politický islám. Jsou založeny na džihádu a příkladu proroka Mohameda s cílem zavést pravidla šaría. Z tohoto pohledu můžeme toto období nazvat moderním džihádem. V akademické a následně v politické sféře se začaly používat termíny jako islámský fundamentalismus či islamismus. Nejčastěji se však používá termín islamismus a islamisté.
 
Islamismus
 
Ačkoliv je termín islamismus v současné době velmi často používán ve sdělovacích prostředcích, jeho význam není přesně definován. Obecně západní terminologie pro prvky islámu se postupně mění v závislosti na vztahu Západu a islámu a je určitým výsledkem potřeb Západu popsat stav současného islámu [21].
 
V 18. století Voltaire pojem islamisme definoval jako náboženství Mohameda [22]. Tedy podle představitele tohoto náboženství, analogicky jako v případě buddhismu či křesťanství.Islamismus měl význam stejný jako islám či v té době používaný pojem mohamedánství. V 19. století již nabývá islamismus i negativního významu, je charakterizován nedostatkem vitality, agresivitou a ve své podstatě vede k úpadku [23]. Na počátku 20. století byla vydána Encyklopedie islámu [24] a pro označení náboženství Alláha se začalo používat arabské slovo islám – “podřízení se”.
 
V současné době se v odborných textech můžeme setkat s významem islamismu ve smyslu politické ideologie či politického směru:
 
  • jehož cílem je návrat ke kořenům, k víře v poslání muslimů jako konečných vítězů, k naději na likvidaci nepřátel islámu a také slabochů ve vlastních řadách [25].
  • který je charakteristický odporem k modernizaci(či reformě) a sekularismu, hlásající nadřazenost islámského práva šaría nad jakýmkoliv jiným právem či politickou ideologií [26].
  • který nabízí alternativní cestu pro muslimské země, v nichž selhaly pokusy o více či méně levicovou, liberální či konzervativní cestu rozvoje. Tímto programem je reislamizace, nebo jinak řečeno, návrat k islámu časů proroka Mohameda a prvních čtyř chalífů, prostřednictvím nastolení „islámského řádu“ (nizám islámí). Je velice agilní ve využívání moderních západních technologií ve prospěch svého boje proti kulturnímu a mocenskému vlivu Západu [27].
 
Ve sdělovacích prostředcích jsou s islamismem nejčastěji spojovány teroristické útoky či extrémistické činy, k jejichž ospravedlnění je zneužíván islám. Definován je jako ideologie, která zneužívá islám k politickým cílům. Z výše uvedeného je zřejmé, že definice islamismu jsou různé a v průběhu času se mění, avšak jeho podstata vždy vychází ze “svaté” trilogie. Cílem islamismu je naplnit politické aspekty islámu podle vzoru proroka Mohameda. Ačkoliv tyto tendence zesílily poměrně nedávno, je zřejmé, že náplní islamismu je vést džihád – boj za ochranu a šíření islámu. Je tedy přirozeným pokračováním džihádu, který trvá po staletí. V historii vždy určitá část ummy aktivně prováděla džihád, který byl v závislosti na okolních podmínkách násilný či mírný. Tento způsob šíření má obrovský úspěch a dnes je islám druhým největším náboženstvím s aspirací stát se největším náboženstvím na světě v budoucnosti [28]. Z tohoto pohledu je takto definovaný termín islamismus prázdným klišé. Je také dobré si uvědomit, že vše, co vychází z trilogie, je islámem.
 
Odlišnost islamismu od islámu je však také spatřována v odborné literatuře například v tom, že na rozdíl od historických islámských koncepcí státu a práva reflektuje do značné míry vliv Západu. Proto se někteří badatelé přiklánějí k názoru, že islamismus je muslimskou obdobou evropského nacionalismu či evropských totalitních hnutí 20. století. Fundamentalismus (ať už tradicionalistický či modernistický), a tím spíše islamismus, nejsou považovány za přirozené výhonky pravého islámu, ale za plody nerovné interakce se silnějším protivníkem [29].
 
Je jednoznačné, že díky složité politické situaci a historickému vlivu káfirských kultur na islámské státy, je možné najít v islámské politice řadu vlivů včetně nacionalismu či totalitních hnutí 20. století. Vzhledem k tomu, že muslimů je přibližně 1,7 miliardy, je přirozené, že existuje mnoho směrů a tendencí v rámci islámu. Navíc v současném islámu neexistuje pouze jediný vůdce jako za časů Mohameda. Je tedy logické, že k dosažení cíle džihádu je využíváno různých prostředků a způsobů boje.
 
K tomuto boji jsou využívány ekonomické, politické či územní důvody, “bratrství” islámu a křesťanství či migrace. Nacionalismus, územní nároky, majetek či totalitní režimy 20. století jsou však spíše prostředky jak dosáhnout cíle. Nejsou historickým společným jmenovatelem, tím je politický islám.
 
Je důležité si uvědomit, že již od dob raného islámu až po dnešní dny všechny tyto politické skupiny spojuje islámská doktrína, a to především její politická část obsahující džihád. Cílem je prosadit nábožensko-politický systém, což jsou z pohledu islámu jediná správná pravidla předaná jediným bohem. Tento boj je z podstaty islámské doktríny věčný a je pravdou, že v současnosti je podpořen nerovnou interakcí islámu se silnějším protivníkem či dalšími aspekty současnosti. Z tohoto úhlu pohledu je tento stav přirozeným vývojem politiky islámu a džihádu, tedy politického islámu.
 
Politický islám
 
Politický islám vychází z islámské doktríny, která se nevěnuje pouze náboženství, čímž je myšlený osobní vztah věřícího k transcendentní zkušenosti či k posvátnému. Věnuje se vztahu islámu ke káfirům, kvantitativně se jedná o více než polovinu textů trilogie. Zbylou část těchto textů je možné považovat především za náboženství.
 
Z politického islámu vychází pravidla pro fungování státu i společnosti, zákony či mezinárodní politika vztahující se na muslimy i na káfiry. Na základě politického islámu fungují i různá islámská hnutí či strany. Nazývat některá tato hnutí jako islamistická či nemuslimská jen proto, že se nám nelíbí např. kvůli tomu, že provádí násilný džihád či využívají moderních metod organizace, je minimálně nepřesné. Jedná se o islámská hnutí, která se snaží naplnit přání a cíle vyjádřené jejich posledním poslem božím – prorokem Mohamedem.
 
Je také zavádějící považovat např. vůdce Muslimského bratrstva či Al-Kaidy za islamisty. Tito vůdci znají podrobně doktrínu islámu. Dobrým příkladem je např. Sayyd Qutb, “ideolog” Muslimského bratrstva a jeho dílo In the Shade of the Qur’an. Jeho znalost islámské doktríny je pravděpodobně mnohem větší než znalost většiny lidí z islámského světa. Není možné říct, že chápání islámu těchto vůdců je nějakým “zbloudilým” islámem, i když vyzývá k násilí. Bez existence politického islámu a násilného džihádu by těžko došlo k takovému historickému růstu islámu a k takové situaci, jakou zažíváme dnes, kdy “protivník islámu” je mnohem vyspělejší.
 
Ačkoliv v dnešní době poutá pozornost především násilný džihád, v Evropě bylo dosaženo rozšíření politického islámu především nenásilným džihádem (např. přesvědčováním, financemi). Jedním příkladem nenásilného moderního rozšíření islámu a jeho zakotvení v Evropě je migrace muslimů do EU.
 
Využití migrace pro dobývání nových území je poměrně novodobým jevem, neboť tradičně pobyt muslimů v káfirských kulturách nebyl doporučovaný [30]. Avšak výsledkem migrace muslimů ve 2. polovině 20. století byl obrovský růst a zakotvení islámu v západní Evropě, což se nikdy v historii islámu dobýváním Evropy nepovedlo. Nárůst počtu náboženských islámských objektů dokazuje nejen rychlost expanze islámu v Evropě, ale také jeho finanční sílu (Obrázky 4, 5).
 
Obrázek 4. Počet vybudovaných mešit v Německu. [33] Obrázek 5. Počet náboženských objektů ve Francii. [34]
 
V Evropě postupně vznikají oblasti s vysokým podílem muslimského obyvatelstva a vznikají zde “paralelní společnosti” fungující podle pravidel práva šaría. Rozsáhlá síť organizací, financovaná saúdsko-arabskými penězi a internacionálou Muslimských bratří, pomáhá k šíření politického islámu uvnitř muslimských komunit. Současně ovlivňuje politiku státu. V tomto rámci působí mešity, asociace, charitativní a vzdělávací instituce. Díky této součinnosti dochází k ovlivňování politiky Evropy, začleňování pravidel šaría do evropských zákonů či soudních rozhodnutí. A to i přesto, že Evropský soud pro lidská práva označil pravidla šaría za neslučitelná s demokratickým režimem [31].
 
Politický islám a od něj odvozená pravidla šaría jsou stále větším problémem při střetu islámu s káfirskými kulturami. Například podle názoru ředitele think-tanku Evropské hodnoty Radka Hokovského státy do současné doby nebyly schopny jasně definovat, co je v rámci interpretace islámu přijatelné a co ne, a došlo ke zmatení. Pro politickou reprezentaci, intelektuály i pro právní obec bylo velice složité vymezit ty části islámu, které se hlásí k náboženství a působí tak, ale de facto jsou politickou ideologií, navíc směřující k potlačení základních prvků demokratického právního státu. Islám je podle něj komplexem nábožensko-politicko-právním, což je v rozporu s tím, jak se historicky proměnilo evropské chápání náboženství, jako například v případě křesťanství [32].
 
Tento stav si uvědomují i signatáři deklarace muslimského reformního hnutí, kteří mimo jiné odmítají násilný džihád, náboženská politická hnutí, chalífát či institucionalizaci práva šaría. Šaríu považují za pravidla vytvořená člověkem. Podporují oddělení náboženství a politiky, veřejnou kritiku islámu či svobodu slova. Zjednodušeně řečeno, reforma odmítá politický islám. Tato snaha je opravdu revoluční, neboť zavrhuje základní části islámu a také nemá velkou oporu v trilogii. Navíc z pohledu určité části ummy může být reforma islámu považována i za odpadlictví.  
 
Náboženský islám ovšem nemá podporu ani v politice EU. Federica Mogherini, vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, zastává názor, že politický islám má být součástí obrazu evropské politiky. Mogherini prohlásila: “Náboženství hraje roli v politice – ne vždy dobrou, ne vždy špatnou. Náboženství může být součástí procesu.” Kritika islámu se v EU stává postupně “tabu” a kritikové jsou označováni za islamofoby či šiřitele nenávisti vůči muslimům.
 
Shrnutí
 
Islamismus je zavádějícím pojmem, a to zejména v případě, kdy není považován za součást islámu. Je založen na trilogii islámu, jeho cíle můžeme najít přímo ve zdrojových textech islámské doktríny a jeho vůdcové, podle médií tzv. islamisté, jsou velmi dobře znalí islámské doktríny. Jeho politické cíle jsou založeny na příkladu proroka Mohameda. V rámci historického vývoje politiky islámu a džihádu, s přihlédnutím k současným podmínkám, je tzv. islamismus součástí politického islámu. Jeho cílem je dosažení stavu, kdy se chování obyvatel řídí islámskými náboženskými pravidly.
 
Tato náboženská pravidla se již postupně stávají v některých případech součástí evropského práva.50 Tento stav je však v rozporu se sekularismem, ale také s deklarací reformy islámu. Velkým problémem je, že evropská politika podporuje islám jako celek a nikoliv pouze jako náboženství - tj. nepolitický islám. Velmi zřetelná je především neochota evropských politických a intelektuálních elit kriticky analyzovat doktrínu islámu. Názor, že násilné a politické prvky jsou obsaženy přímo v samotných zdrojových textech islámu, je často považován za xenofobní či nenávistný, ačkoliv je snadné ho vědecky podložit.
 
Evropský islám tak v současné Evropě nabývá svého politického charakteru. Tento trend je bohužel podporován evropskými politiky, kteří legitimizují politické požadavky islámu a nejsou ochotni kritizovat jeho doktrínu. Ostrakizací kritiků islámu narůstá asertivita těch, kteří se snaží v Evropě prosadit jeho cíle. Dnes tak činí povětšinou nenásilnými prostředky - to však neznamená, že jsou legitimní. Cíle politického islámu jsou totiž v přímém rozporu se základními idejemi evropské společnosti, jako je např. univerzálnost lidských práv, rovnost pohlaví nebo odluka státní a církevní moci. Z tohoto důvodu je možné politický islám legitimně kritizovat. Naplnění jeho poitických cílů by totiž velice významně ovlivnilo všechny evropské občany.
 
Historicky i na základě trilogie vždy v rámci ummy existuje skupina, která bojuje za šíření islámu. Boj je tedy přirozenou součástí islámu. Označovat tento trend za islamismus a stoupence za islamisty nebo za ty, kdo zneužívají islám, je nepřesné. Pokud chceme být přesnější, můžeme používat např. termíny politický islám, islámská hnutí, násilný džihád, džihádisté atd. Pokud je dané jednání založeno na trilogii islámu a příkladu Mohameda, jedná se o součást islámu.
 
Kolektiv autorů CSPI
 
 
Zdroje:
 
[1] ŠTAMPACH, I. Malý přehled náboženství. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1992. s. 10.
[2] PELIKÁN, P. Sunna: pramen islámského práva. Ediční středisko PF UK Praha, Praha, 1997. s. 68,71,62,58.
[3] Korán. Překlad Ivan Hrbek. Praha: Československý spisovatel, 2012. Např. súra 7:158,3:32.
[4] OSTŘANSKÝ, B. Atlas muslimských strašáků. Academia, Praha, 2014. s. 81, 58.
[5] SAHIH AL BUCHARI [on-line]. www.sunnah.com, 2016. http://sunnah.com/bukhari/7/21,7,331.
[6] WARNER, B. Síra: Život Mohameda. První vydání. Brno: CSPI International, 2015, s. 38, 61.
[7] WARNER, B. Právo šaría pro nemuslimy. Třetí rozšířené vydání. Brno: CSPI International, 2015, s.38.
[8] WARNER, B. Hadísy: Mohamedova sunna. První vydání. Brno: Centrum pro studium politického islámu, 2015, s. 19, 20, 21, 25.
[9] KROPÁČEK, L. Duchovní cesty islámu. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1993. s. 114.
[10] MUIR, W. The Life of Mohammed. New York: AMS Press, 1975, s. 448.
[11] BEZOUŠKOVÁ, L. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013. s. 99.
[12] Imigrace v islámské doktríně a historii [on-line]. www.cspii.org, 2015. https://www.cspii.org/cz/blog/imigrace-v-islamske-doktrine-a-historii.
[13] POTMĚŠIL, J. Šaría: úvod do islámského práva. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 179 - 180.
[14] SAHIH AL BUCHARI. [on-line]. www.sunnah.com, 2016. http://sunnah.com/bukhari/49/25.
[15] http://islam.wikia.com/wiki/Caliphate?file=Age-of-caliphs.png.
[16] https://commons.wikimedia.org/wiki/File%3AWorld_Muslim_Population_Map.png.
[17] BRISARD, J-Ch. Zarkaoui, le nouveau visage d’Al-Qaida. librairie Artheme Fayard, 2005, s.81.
[18] GUNARATNA, R. Al-Qaida, au coer du premier réseau terroriste mondial. Editions Autrement Drontieres, 2002, s. 116.
[19] WEISS, M. a HASSAN, H. Islámský stát: uvnitř armády teroru. 1. vydání. Brno: CPress, 2015.
[20] HIRSI ALI, A.. Kacířka: proč islám právě teď potřebuje reformaci. Vydání první. Praha: Ikar, 2016. s. 214.
[21] KRAMER, M. Coming to Terms: Fundamentalists or Islamists?. Middle East Quarterly, 2013. s. 65.
[22] Quoted in André Versaille, Dictionnaire de la pensée de Voltaire par lui-même (Brussels: Complexe, 1994).
[23] MARWAN, R. B., "Islam and the Foreign Office: An Investigation of Religious and Political Revival in 1873," in his Formation and Perception of the Modern Arab World (Princeton: Darwin Press, 1989), p. 72.
[24] ARNOLD, T. W. “Islam” Encyclopaedia of Islam, First Edition (1913-1936) [on-line]. 2016, http://referenceworks.brillonline.com/browse/encyclopaedia-of-islam-1.
[25] MÜLLER, Z. Islám a islamismus: dilema náboženství a politiky. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010. Novověk. s. 9.
[26] LHOŤAN, L. Islám a islamismus v České republice. 2., dopl. vyd. Pstruží: Lukáš Lhoťan, 2013. s. 17.
[27] BRTNICKÝ, M. Politický islám, islamismus a teoretická východiska jeho sunnitské větve [on-line]. www.globalpolitics.cz.  http://www.globalpolitics.cz/clanky/sunnitsky-islamismus.
[28] Pew Research Center. “The Future of World Religions: Population Growth Projections, 2010-2050 [on-line]. 2015. http://www.pewforum.org/2015/04/02/religious-projections-2010-2050/.
[29] Džihádismus z islámu sice vychází, ale není jeho hlavní příčinou, vysvětluje politolog [on-line]. http://www.rozhlas.cz/plus/proaproti/_zprava/1596891.
[30] Imigrace v islámské doktríně a historii [on-line]. www.cspii.org, 2015. https://www.cspii.org/cz/blog/imigrace-v-islamske-doktrine-a-historii.
[31] CASE OF REFAH PARTİSİ (THE WELFARE PARTY) AND OTHERS v. TURKEY. ECHR [online]. 2003. http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-60936#{"itemid":["001-60936"]}.
[32] Džihádismus z islámu sice vychází, ale není jeho hlavní příčinou, vysvětluje politolog [on-line]. http://www.rozhlas.cz/plus/proaproti/_zprava/1596891. [33] Graf je založen na datech z webové stránky http://www.moscheesuche.de/.
[34] Graf je založen na datech uveřejněných v Le Figaro: Les lieux de culte musulmans ont doublé en vingt ans [on-line]. Le Figaro. 2011. http://www.lefigaro.fr/actualite-france/2011/08/30/01016-20110830ARTFIG00587-les-lieux-de-culte-musulmans-ont-double-en-vingt-ans.php.
 
 
 

Archive

Sledujte nás Facebook Icon fb 5e14ce37eb78b62f918f820322ea3bf1d4537657b7e7aac21946c3b587b46106 Twitter Icon tw 546a8e6080e8c26bd3eb2007bb313f02f1b6c8e2fed3080baf2d0542afe54147