Kniha byla přidána do košíku!

Imigrace v islámské doktríně a historii

Imigrace z islámských zemí do Evropy se stala v posledních měsících jedním z nejzávažnějších témat. Přes Středozemní moře a přes Balkán přichází do Evropy směsice různých lidí. Najdou se mezi nimi tací, kterým džihád Islámského státu zničil domov. Podle zpráv různých bezpečnostních agentur přicházejí také bojovníci, kteří chtějí přenést džihád na území Evropy. Zdaleka největší podíl mezi nově příchozími však tvoří ekonomičtí imigranti, které pohání vidina lepšího života zajištěného sociálními systémy evropských států. Není tajemstvím, že převážnou část imigrantů tvoří muslimové. Zatímco většina debat o imigraci se zabývá především ekonomickými a bezpečnostními důsledky muslimské imigrace do Evropy, rozhodli jsme se zaměřit se v tomto článku na to, jaké místo zaujímá migrace v doktríně politického islámu. Zamysleli jsme se také nad tím, jaké poučení pro současnou situaci můžeme nalézt v historii. 

Dualismus

Na otázku migrace nabízí doktrína politického islámu, jako na mnoho jiných otázek, dvě protikladné odpovědi. Tento dualismus je nedílnou součástí islámu. Nejlépe jej pochopíme, když srovnáme dva koránské verše.
 
Korán 2:256 Nebudiž žádného donucování v náboženství!
 
Korán 9:29 Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho Posel…
 
Poselství těchto veršů nám může připadat protichůdné, přesto jsou však oba součástí knihy, kterou muslimové považují za přesný přepis Alláhových slov. Oba dva jsou platné a muslimové mohou zvolit jeden nebo druhý přístup v závislosti na vnějších podmínkách.
 
Hidžra
 
Podobně je tomu také s doktrínou migrace. Tu najdeme především v síře, životopise Mohameda. V roce 622 Mohamed opustil Mekku, jejíž obyvatelé v něm spatřovali zdroj konfliktů a nechtěli jej dále za svého spoluobčana, a odešel do Medíny. Tato událost se nazývá hidžra a pro dějiny islámu je nesmírně důležitá. Nejen, že touto událostí začíná islámský letopočet, hidžra také znamená přelom mezi mekkánským a medínským koránem a tím také do velké míry přelom mezi náboženským a politickým islámem. Během třináctileté kariéry kazatele získal Mohamed v Mekce pro islám zhruba 150 věřících. Během deseti let dižhádu (po odchodu do Medíny) rozšířil Mohamed islám po celém Arabském poloostrově. Fakt, že islámský letopočet začíná Mohamedovou imigrací do Medíny a ne například jeho narozením, smrtí, nebo prvním zjevením koránu, vypovídá o tom, jak byla tato událost pro úspěch islámu důležitá. 
 Působení Mohameda v Mekce a Medíně
 
Migrace do islámských zemí
 
Původní pojetí hidžry vycházelo právě z Mohamedovy migrace z Mekky do Medíny. Nesmíme zapomínat, že Mohamed by měl být morálním vzorem každého muslima. A proto, pokud se muslim octne v místě, kde mu není umožněno praktikovat jeho ideologii, měl by takové místo opustit a přesunout se do země, kde je právním řádem šaría a kde může dodržovat imperativy islámské doktríny.
 
Tímto příkazem se také na svých propagandistických videích zaštiťuje Islámský stát. Upozorňuje evropské muslimy na jejich náboženskou povinnost odejít do země, kde vládne šaría a účastnit se džihádu ve jménu Alláha.
 
Džihád
 
Migrace muslimů do zemí, kde drží v rukou vládu káfiři (tj. nevěřící), nebyla v historii významným jevem. Právě naopak, islámští učenci považovali již od devátého století pobyt v neislámských zemích za nebezpečný, protože může oslabovat víru. Islám se až hluboko do novověku šířil především skrze ozbrojený džihád. Úspěšné šíření islámu bylo zajištěno neustálým opakováním osvědčeného modelu: Obyvatelstvo určitého státu nebo regionu dostalo na výběr mezi konverzí k islámu nebo válkou. Pokud byla nabídka ke konverzi odmítnuta, vtrhly armády islámu do dané země. Pokud si vydobyly vítězství na bitevním poli, bylo mnoho z poražených mužů zabito, velké množství žen a dětí zajato jakožto válečná kořist nebo prodáno na trzích s otroky a na zbylé obyvatelstvo byl uvalen status dhimmi. Život jako dhimmi byl pro nevěřící tak těžký a ponižující, že časem konvertovali k islámu, díky čemuž se teprve mohli stát plnoprávnými občany. 
 
Tento proces často trval celá staletí, protože dhimmi v některých oblastech vytrvale odmítali k islámu konvertovat. Nakonec však byl úspěšný a dokázal proměnit křesťanský Blízký východ, severní Afriku a Malou Asii v muslimské oblasti. Podobný osud potkal i buddhistické oblasti v Afghánistánu, hinduistické oblasti v Indii a Pákistánu nebo zoroastriánskou Persii. Zde však často docházelo při dobývání ještě k větším krutostem, neboť doktrína politického islámu přiznává možnost získat status dhimmi pouze židům a křesťanům.
 
Imigrace do neislámských zemí
 
Muslimové začali ve větších počtech přicházet do západních káfirských zemí až ve druhé polovině dvacátého století. Hlavní motivační faktory byly ekonomické. Mnoho států západní Evropy zažívalo nebývalý rozmach průmyslové výroby a evropská pracovní síla nestačila k uspokojení poptávky po práci. Mnoho západních politiků si tehdy představovalo, že pracovníci z muslimských zemí přijdou do Evropy na pár let, vydělají si a poté se vrátí zpět za svými rodinami. K tomu však nedošlo. Místo toho rodiny přišly za imigranty a ti se v hostitelských zemích usadili natrvalo.
 
Velké množství muslimů, kteří odcházeli žít na západ, přinutilo islámské učence, aby přehodnotili svůj postoj k této problematice. Ti se shodli na tom, že zákazem masové migrace by si migranty pouze znepřátelili. Místo toho se soustředili na vypracování právně-náboženského rámce, který by migrantům umožnil udržet si svou muslimskou identitu a zároveň využít jejich odchodu ve prospěch islámu. 
 
Konsenzus o tomto rámci zahrnoval pět hlavních bodů:
 
  • Muslimové jsou členy islámského národa, ummy, ať již žijí kdekoliv.
  • Žít v neislámských zemích je nežádoucí, avšak je to možné, pokud migrant jedná jako příkladný muslim.
  • Je povinností migranta, aby neustále posiloval svou náboženskou identitu a držel se dál ode všeho, co je v rozporu s islámem. Za účelem posílení náboženské identity by měl zakládat a sponzorovat mešity, muslimské školy, kulturní centra a obchody.
  • Migrant má prosazovat cíle muslimského společenství jak v náboženské, tak v politické sféře, mezi nimiž nemá být rozdíl.
  • Muslimové na západě mají šířit islám v upadajících a duchovně vyprázdněných západních společnostech.
 
Účelem všech těchto bodů bylo, aby muslimové na západě vnímali svou náboženskou identitu jako mnohem důležitější než identitu národní, aby se segregovali od majoritní společnosti a aby se stali nástroji šíření islámu na západě. Žít odděleně od káfirů a nevyhledávat mezi nimi přátele je stěžejním požadavkem. Praxe přátelství s muslimy a segregace od nemuslimů se nazývá Al Wala’ Wal Bara. Tento arabský termín by se dal přeložit jako „loajalita a odmítání“ a má základ v koránu.
 
Korán 58:22 Nenalezneš žádné lidi, věřící v Boha a v den poslední, přátelit se s těmi, kdož se protiví Bohu a poslu Jeho, byť by to byli otcové jejich či synové jejich anebo bratři jejich či rod jejich.
 
Tyto myšlenky nezůstaly pouze suchou teorií islámských učenců, ale u mnoha západních muslimů se také skutečně ujaly. Podílelo se na tom mnoho faktorů. Tím nejdůležitějším je však fakt, že imigranti si přivezli tradiční hodnoty islámské doktríny s sebou. V hostitelských zemích se sdružovali především v uzavřených komunitách svých spoluvěrců, čímž se tyto hodnoty dále posilovaly. U dětí a vnuků původních imigrantů přispěl k posílení náboženského zápalu také fakt, že uplatnit se na trhu práce bylo stále náročnější. Dalším významným faktorem byl multikulturalismus, který západní politici prohlásili za oficiální ideologii a který znamenal kapitulaci na prosazování společných hodnot ve státě. Jedním z ústředních postulátů multikulturalismu je, že žádná kultura není hodnotnější než jiná. Díky tomu se mohly a stále mohou šířit i velmi radikální myšlenky, které jsou v rozporu s ústavami, právními řády a stěžejními hodnotami Evropanů. Jejich šiřitelé se cítí být do velké míry imunní, protože by útok na jejich názory mohl být interpretován jako výraz xenofobie nebo nesnášenlivosti.
 
V CSPI však studujeme hlavně primární doktrínu politického islámu, tedy doktrínu Alláha a Mohameda, kterou lze nalézt v koránu, síře a hadísech. To jsou skutečné zdroje islámu. Islámští učenci, jejichž závěry jsme se v předchozích odstavcích zabývali, se také obraceli na vzor proroka Mohameda. To on totiž jako první využil imigraci jako nástroj k šíření islámu.
 
Mohamed jako vzor
 
V době Mohamedova příchodu do Medíny byla populace tohoto města tvořena z jedné poloviny arabskými polyteisty a z druhé poloviny třemi židovskými kmeny. Mohamed tak přišel do místa, v němž měl islám pouze velmi malé zázemí. Mohamed se sám prohlašoval za pokračovatele židovských proroků, podpory medínských židů se však nedočkal. Právě naopak. Prohlašoval totiž, že židé záměrně znečistili a zatajili poselství, které Bůh seslal skrze předchozí proroky. Není tedy divu, že se k němu medínští židé stavěli rezervovaně a že u nich nedosáhnul velké popularity. Právě z tohoto období pochází Mohamedova nenávist k židům, která se vyskytuje na mnoha místech v koránu.
 
Mohamed však dokázal vytěžit ze své situace maximum. Využil sporů, které mezi třemi židovskými kmeny panovaly. Ty způsobily, že kdykoliv Mohamed a jeho druzi zaútočili na jeden kmen, židé z ostatních kmenů nepřišli na pomoc. Díky této taktice dokázal Mohamed porazit dva židovské kmeny, jejichž členy poslal do vyhnanství a jejichž majetek zabavil. Když zaútočil na třetí kmen (Banu Qurayza), nezbyl již v Medíně nikdo, kdo by obleženým židům pomohl. Ti se nakonec vzdali a vydali se Mohamedovi na milost. Jejich rozsudkem nebyl exil jako v případě dvou předchozích kmenů, ale smrt. Mohamed pak se svou ženou Aišou přihlížel tomu, jak bylo zhruba osm set členů kmene popravováno jeho společníky.
 
Tak Mohamed ovládnul Medínu, která se stala základnou jeho moci. Po osmi letech se zmocnil také Mekky, odkud byl dříve vyhoštěn. Na sklonku jeho života dominoval islám Arabskému poloostrovu. Imigrace do města nevěřících byla v Mohamedově případě počátkem cesty ke skutečné politické moci. Mohamed je inspirací pro islámské učence, ale měl by představovat závazný morální vzor také pro všechny muslimy. To je v koránu opakováno více než devadesátkrát.
 
Korán 33:21 A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná.
 
Korán 4:59 Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla (Mohameda) a ty, kdož mezi vámi mají autoritu (imámové a učenci)!
V koránu je několikrát zdůrazněno, že ti, již emigrovali spolu s Mohamedem do nemuslimské společnosti a ovládli ji ve prospěch islámu, jsou vzorem pro muslimy a jsou milováni Alláhem.
 
Korán 2:218 Avšak ti, kdož uvěřili, vystěhovali se a na cestě Boží bojují, ti mohou doufat v milost Boží – a Bůh je věru odpouštějící, slitovný.
 
Dům islámu a dům války
 
Doktrína politického islámu rozděluje svět na Dar al-Islam (dům islámu) a Dar al-Harb (dům války). Do první kategorie patří země, kde vládne islám a zákonem je šaría. Dům války je tvořen zeměmi káfirů. Konečným cílem politického islámu je začlenit dům války do domu islámu. Tento cíl proklamoval již Mohamed.
 
Muslimův hadís 001,0031 Mohamed: Bylo mi přikázáno vést válku proti lidstvu do té doby, dokud lidé nepřijmou, že neexistuje jiný bůh nežli Alláh, a dokud neuvěří, že jsem jeho prorokem…
  
Tato koncepce je také odpovědí na to, jak smířit dvě rozdílná, nebo spíše přímo protichůdná pojetí islámské migrace. Pokud praktikující islámu cítí, že nemůže ve svém životě aplikovat islámskou ideologii, může využít první pojetí a emigrovat do Dar al-Islam. Pokud se však již nachází v Dar al-Harb nebo by chtěl do káfirských zemí odcestovat, měl by sáhnout po druhém pojetí a využít své migrace ve prospěch ummy a islámu.
 
Taktiky
 
Ti, kteří zvolí druhou možnost, by měli následovat příklad Mohameda v Medíně, postupně oslabovat káfirskou společnost, v závislosti na okolnostech praktikovat džihád řečí, perem nebo mečem a usilovat o nastolení práva šaría.
 
Obzvláště první migranti však nemají jednoduchou pozici. Dokud se islám nestane v hostující společnosti významnou silou, je někdy nutné, aby se imigranti účastnili aktivit, které šaría zakazuje. To umožňuje islámský koncept darura. Darura znamená, že muslim může činit i to, co je normálně zakázané a nečinit to, co je přikázané, pokud jej k tomu okolnosti přinutí. Do podobné kategorie taktik spadají také koncepty kitman, tawríja, muruna a takíja (někdy také nazývaná „posvátný klam“), které umožňují muslimovi lhát, říkat polopravdu, neříkat celou pravdu nebo skrývat svůj pravý záměr, pokud je to ve prospěch islámu. Tyto taktiky jsou však dočasné. Konečným cílem je nastolení vlády islámu a práva šaría, tedy stavu, v němž již nebudou tyto taktiky potřebné.  Do té doby však mohou muslimové následovat radu Mohameda.
 
Buchárího hadís 4,52,268 Alláhův apoštol řekl: Válka znamená klamání. 
 
Závěr
 
Nástup průmyslové revoluce v 19. století a další technické pokroky západní civilizace ve 20. století způsobily, že se islám nemohl šířit tradiční cestou ozbrojeného džihádu, zotročení části káfirské populace a uvalení statusu dhimmi na její zbylou část. Politický islám je však praktickým nástrojem moci, a tak i novodobí islámští učenci našli v jeho doktríně způsob, jak využít ekonomickou imigraci jejich souvěrců do Evropy. Inspirací jim byl život Mohameda, jeho odchod do Medíny a metody, které mu umožnily toto město postupně ovládnout proti vůli většiny jeho obyvatel.
 
Bylo by mylné domnívat se, že všichni ekonomičtí imigranti, kteří do Evropy přišli v minulosti nebo přicházejí dnes, jsou aktivními  džihádisty. Bohužel však žádné spolehlivé statistiky na toto téma už ze samotné podstaty věci nejsou dostupné. Máme však k dispozici jinou statistiku. 74% muslimů v severní Africe a na Blízkém východě by si přálo zavedení práva šaría jako oficiálního právního rámce a pouze polovina z nich si myslí, že by se toto právo mělo vztahovat pouze na muslimy. Je možné, že se mezi tisícovkami imigrantů nachází pouze velmi malé množství vycvičených bojovníků džihádu. Avšak dá se předpokládat, že demografické složení imigrantů přicházejících do Evropy alespoň zhruba odpovídá rozložení obyvatel v jejich domovských zemích. Pokud tomu tak je, tak téměř tři čtvrtiny muslimských imigrantů přicházejících do Evropy vnímají náboženské právo šaría jako vhodný rámec pro oficiální zákonodárství. Avšak právo šaría, o kterém se můžete více dočíst zde, je v příkrém rozporu se zákony a ústavami evropských států.
 
Studium historie a doktríny politického islámu nám nabízí cenné ponaučení. Nejsou to pouze profesionální teroristé, kteří svými násilnými činy nutí západní vlády k mnoha ústupkům obzvláště v oblasti svobody projevu. Důležitou roli v šíření islámu sehrávají také ti muslimové, kteří politickou doktrínu islámu považují za stejně důležitou, jako je ta náboženská. Dá se očekávat, že evropské vlády budou nadále ve jménu multikulturalismu ustupovat politickým požadavkům islámu. Pokud tomu tak skutečně bude, příchod stovek tisíc muslimských imigrantů pouze urychlí proces, který již teď probíhá. Tím procesem je ústup sekulárních hodnot pod tlakem násilné politické ideologie islámu.
 
Kolektiv autorů CSPI
 
Zdroje:
 
1) Pew Research Center. The World’s Muslims: Religion, Politics and Society.
2) Andrew Bostom. The Legacy of Jihad. Jihad Conquests and the Imposition of Dhimmitude – A Survey.
3) The Middle East Quarterly. Should Muslims Integrate into the West?
4) Sam Solomon, Elias Al Maqdisi. Modern Day Trojan Horse: The Islamic Doctrine of Immigration.
5) Daniel Pipes. Taqiyya and Kitman: The Role of Deception in Islamic Terrorism.
 
Nejdůležitějšími zdroji však byla primární doktrína politického islámu, kterou najdeme v koránu, síře a hadísech (vycházeli jsme z hadísů Buchárího a Muslima, které jsou považovány za nejspolehlivější).
 
Chcete-li se dozvědět všechna základní fakta o Mohamedově životě tak, jak jej popisuje islámská doktrína, doporučujeme ke studiu knihu Síra od Billa Warnera.
 

Archive

Sledujte nás Facebook Icon fb 5e14ce37eb78b62f918f820322ea3bf1d4537657b7e7aac21946c3b587b46106 Twitter Icon tw 546a8e6080e8c26bd3eb2007bb313f02f1b6c8e2fed3080baf2d0542afe54147